Téměř všichni máme oblasti života, ve kterých nám nečiní problém obtížné situace řešit a jiné oblasti života, kde máme tendenci se řešení vyhýbat, výzvy často spojené se silným nepříjemným pocitem, který máme tendenci zahánět a vyhýbat se mu. Někdy je vyhýbání se automatické, ani o něm nevíme. Proč tomu tak je dobře vysvětluje psychologie, ale to je na samostatný text, teď to nebudu více rozebírat.
Když se objeví obtížná situace v oblasti, kde máme tendenci se řešení vyhýbat, situaci ignorovat, nebo vlastní zodpovědnost přesouvat, budeme s touto situací trávit daleko více času, spotřebovávat energii na různé úhybné a vytěsňovací strategie. Problémy, které nejsou řešeny, se znovu a znovu v hlavě připomínají. Chtějí být řešeny. O takových problémech více a častěji přemýšlíme i mluvíme.
Když se objeví obtížná situace v oblasti, kde nečelíme velkému odporu, potřebujeme na řešení daleko méně času, energie a myšlení. Prostě děláme, co je potřeba a pokračujeme až je situace vyřešená.
Přistupovat k problémům s odporem tedy z racionálního pohledu nedává smysl. Není to nijak výhodné. Přesto většina z nás máme oblasti, ve kterých řešení odkládáme nebo se mu silně bráníme.
Proč tedy máme tendenci řešení některých obtížných situací a výzev odsouvat?
Protože vstoupit do řešení obtížné situace bolí. Je to nepříjemná psychická bolest navázaná na oblast, se kterou daná výzva souvisí. Naším přirozeným instinktem je se bolesti vyhýbat.
Naštěstí my lidé máme tu výhodu, že se můžeme rozhodnout své instinkty nenásledovat.
Moc se mi líbí jeden příměr, pocházející od původních obyvatel severní Ameriky. Ti vypozorovali, že když se blíží bouře, všechna zvířata instinktivně před bouří ustupují. Kromě buvolů. Ti jdou bouři naproti a směřují přímo do ní. Později, zatímco se buvoli ohřívají na slunci a vdechují svěží vzduch, ostatní zvířata stále ustupují před bouří a moknou.
Je to postoj, kterému říkají buvolí přístup, nebo také buvolí medicína. Je to rozhodnutí jít přímo do bouře, protože víme, že je to jen bouře a že ji projdeme. Víme že na druhé straně svítí slunce, víme, že tak jako tak zmokneme a když se rozhodneme jít bouři naproti, budeme moknout kratší dobu. Je to rozhodnutí vstoupit do neznámého, jít směrem kterým se nám jít nechce, je to rozhodnutí být v kontaktu s nepříjemnými pocity, s bolestí, zažívat ne komfort.
U nového typu obtížných situací můžeme čelit pocitu, že ztrácíme kontrolu nad tím co se děje, snažíme se řešit situaci bez vyzkoušeného návodu, navíc někdy to, jakým směrem chceme situaci řešit nefunguje a musíme v průběhu bouře hledat nový směr, novou strategii, nový cíl. To není snadné.
Tento buvolí postoj, kdy jdeme rovnou řešit, co je potřeba, bez ohledu na to, zdali se nám chce, má podstatný vliv na to, jak vnímáme sami sebe a své schopnosti. Každá výzva, každá obtížná situace, kterou procházíme nás učí nacházet řešení. Nevyhýbavý postoj posiluje naši vůli, odvahu, sebevědomí a také posiluje vědomí toho, že když přijde obtížná situace, nějak si s ní poradíme. A to je velmi důležitý pocit. Je to protipól obavy z toho, co bude.
Nevím, co bude, ale vím, že se mohu spolehnout na sebe, že budu hledat řešení a nějaké najdu. Jaká úleva.
Tento postoj nás tedy posiluje. Posiluje naši důvěru ve své schopnosti a snižuje naši obavu z toho co přijde.
Nejenže se stáváme odolnější vůči budoucím výzvám, ale také se učíme, že máme kontrolu nad svým životem. Tento pocit kontroly je zásadní pro naši celkovou psychickou pohodu. Když si osvojíme myšlenku, že problémy nejsou překážkami, ale příležitostmi k růstu, transformuje to náš celý životní přístup.
Vše to ale začíná u postoje, který zaujímáme, když vidíme, že se blíží obtížná situace, nebo když si uvědomíme, že se něčemu vyhýbáme. Zde je potřeba se naučit zastavit se a uvědomit si co se děje. Můžeme si to také pojmenovat, Např.: vyvstala takováto situace a já ve svém břiše vnímám takový a takový pocit. Tento krok zastavení se a uvědomění co se děje, znesnadní našemu automatickému mechanismu spustit automatický protokol vyhýbání, odsouvání, ignorování či přesouvání.
Pojmenování situace a pocitu s ní spojený uklidňuje emoční část našeho mozku. Když máme pojmenováno, emoční dopad se snižuje, což snižuje naše ochromení a zvyšuje naší možnost rozhodování a akce.
Takto můžeme trénovat přístup kdy neuhneme a jdeme prozkoumat, co to je za situaci a co je s ní potřeba dělat, připomeneme si že je to jen bouře, že to může být nepříjemné, ale víme že neuhýbat nás posílí a víme že na druhé straně bude slunce a svěží vzduch.
Je zde ale ještě jedna důležitá podmínka.
Pro zdravé řešení problémů je zásadní znát správnou rovnováhu v přijímání zodpovědnosti. Je důležité učit se rozpoznávat, co je ta naše část, kterou potřebujeme řešit tedy co je naše zodpovědnost a co naše zodpovědnost není. Toto rozlišování nám umožňuje soustředit se na to, co můžeme změnit a co je v naší moci vyřešit. Tímto způsobem se stáváme nejen úspěšnější v řešení problémů, ale také podporujeme svůj zdravý psychický stav, když umíme nést zodpovědnost, ale pouze za to, za co ji nést máme.
Mám osobní zkušenost, že v oblastech, kde jsem schopen výzvy přijímat a jít rovnou k řešení, pozoruji určitý vzorec. Jako by přicházeli výzvy, díky kterým se mohu naučit to, co v dané oblasti zrovna potřebuji umět, znát, abych mohl postoupit někam dál. Často, když se takto něco nového naučím, to za chvíli potřebuji použít znovu.
Také jsem vypozoroval, že když v nějaké oblasti zvládnu před výzvou neuhnout a projít, když potom později čelím podobné situaci (což je alespoň v mém případě pravidlem), jde neuhnout a aplikovat buvolí přístup trochu snadněji.
Domnívám se, že takovouto trpělivou prací postupně přibývá oblastí, ke kterým zaujímáme buvolí postoj a ubývá těch, kde mokneme zbytečně dlouho. Vnímám to jako celoživotní práci.
Takže až se zase uvědomím svou tendenci odkládat řešení nějaké situace, přečtu si tento svůj text, připomenu si, že se všichni učíme, vzpomenu na buvoly, vezmu odvahu a půjdu řešit.
Co vy?
